Červenec 2009

Escape

25. července 2009 v 23:10 | Keff |  Diary
Věděla jsem, že to přijde.
Už zase nejsem schopná napsat smysluplný příběh, dokonce ani článek.
Jsem tak "pohlcená" a "zaneprázněná" svým vlastním životem, že v podstatě nezvládám myslet na nic jinýho. Děje se toho moc. Poslední dva měsíce v mým životě byly vážně plný "událostí".
Někdy jako včera večer bych to nejradši všechno někomu vylíčila, pěkně od začátku, co všechno se stalo.
Nevím, jestli se mám smát nebo brečet.
Najednou je můj život tak... zajímavej? Plnej děje? Něco mezi tím, možná obojí. A já bych byla radši kdyby nebyl. Nestíhám se divit.
A.. Jo, trochu to nezvládám.
Ale jedna věc mě překvapuje. Ještě pořád, někde uvnitř, ve mě hoří malinká naděje, že by se to snad mohlo ještě zvrátit. Skončit tak, jak původně mělo, což znamená naprosto jinak než to skončilo.
Jo.. Kéž bych se brzo z toho všeho dokázala vypsat.

In a garden surrounded by fire and trees....

25. července 2009 v 1:13 | Keff |  Diary
Tolik bych teď potřebovala někomu všechno říct. Říct mu celou pravdu o sobě a o mým zasraným "životnim štěstí". Všechno to ve mě vře, mám chuť ječet.
Je toho tolik, co bych chtěla říct. A nemůžu.
Myslím, že jsem v životě tolik nepotřebovala opravdového přítele, kterýmu bych to všechno mohla říct a promluvit si o tom. Jenže... Nejsem schopná to říct lidem, kterým na mě (teda aspoň myslím) trochu záleží. Nemůžu a nechci jim to říkat. Nepotřebuju slyšet to ohraný, falešný "to bude dobrý" nebo "čas všechno spraví" a "to není pravda". V čem mi to pomůže, když už předem vím, že ten člověk, co to říká to ani nemyslí vážně (v případě "to není pravda") a k čemu mi je, slyšet, že to někdy bude dobrý, když teď je teď a teď to nezvládám.
Jistě, to bude dobrý, ale jen proto, aby se to mohlo zase posrat. Jasný, to je život. A každej to zvládá. Aspoň by měl. Nemusíte si tohle číst, a už vůbec to komentovat.
Jak to asi mám brát, když se posere všechno, v co jsem doufala? Stálo mě tolik úslilí, sebepřekonání, abych něčemu uvěřila, a po dlouhé době se mi to opravdu povedlo... A teď je to v prdeli. Jak mi je? Jasně, s některýma věcma jsem počítala, že se pokazí, ale ne s tím, že mě zklame všechno.
Včetně mě samé.
A především, vždycky, když mi bylo zle, říkala jsem si že mám minimálně dva přátele, kteří tu se mnou budou a pomůžou mi. A teď, vím, že celou dobu věřím iluzi. Iluzi o skutečném přátelství.. Existuje vůbec něco takovýho?
Co teďmám, teda.. myslím, doufám? Je jeden člověk, kterýmu můžu věřit. Ale nechápe mě, a vlastně se mu ani tolik nedivím.
Jsem teď kurevsky ráda, že mám aspoň někoho, kdo utře mý slzy (když je vidí).
Nakonec si říkám, vlastně si za všechno můžu sama. Zklamalo mě plno věcí, co se staly, lidí...
Ale nejvíc jsem se zklamala já sama. Dovolila jsem, aby se ty věci staly. A udělala bych to znova. Nechala jsem ty lidi, aby mi ublížili. Připustila jsem si je k sobě. A zas toho nelituju.
Kdykoli si něco slíbím, poruším to.
Jo mimochodem, slíbila jsem si, že sem nebudu psát tyhle debilní články, který nikoho nezajímaj, asi ani já osobně bych to nečetla, a stejně ani nejsou konkrétní.
Dělám tolik věcí, který bych neměla, někdy to netuším, ale někdy moc dobře vím, co to vlastně dělám, a kam se tím dostanu.
Otázka je proč to kurva dělám?
Nevím. Někdy proto, že je to to, po čem tolik toužím. V závěru mě to zničí, ale v ten moment, okamžik, hodinu den, někdy i víc... se cítím úžasně...
Píšu nesmysly.
Ale jedna věc... Snad to, co mě ranilo ze všeho nejvíc...
Uvěřila jsem. Otevřela jsem se, abych se mohla nechat zničit.
Ta noc byla to nejkrásnější v mým životě. Bylo to pár hodin, kdy jsem se cítila skutečně šťastná. Absolutně. Skoro jsem se vznášela. Tu noc neexistoval žádnej, ani sebemenší problém. Ten pocit nedokážu popsat.
Vlastně jsem se po hlavě vrhla do propasti, abych si mohla užít let.
Kdybych se vrhla do propasti.... Užila bych si ten krásnej životní let a pak by všechno skončilo.
Ale ne... Já udělala velkou, ale tu nejlepší blbost v mým životě a zažila jsem na pár hodin absolutní štěstí.
A ted mám žít ve stínu jedné noci, vzpomínat, nechat se dobrovolně ničit vzpomínkama? A snama,nutný dotat?
Snažit se zapomenout?
Ne.... Nikdy nezapomenu. Jsem ráda, že se to stalo. Nevzala bych to nikdy zpátky. Udělala bych to znovu a pokaždý. I kdybych věděla, co to znamená.

Love burns its casualties

21. července 2009 v 17:01 | Keff |  Diary

I know its the last day on earth
We'll be together while the planet dies
I know it's the last day on earth
We'll never say goodbye

Někde uvnitř, spaluje mě. Navenek to vypadá, že už jsem se s ní poprala, že už jsem tu příšeru porazila, ale ona ještě pořád žije a je dost silná. Jenže já slábnu...
A ten text mě pokládá k zemi, je tak krásnej a je v něm tolik pravdy...
Vlastně žiju jako normálně, neměla bych říkat že jsem nešťastná. Jsem nešťastná? Jsem šťastná?
Šťastná nejsem, ale narovinu - kdo je? Jdeme světem, děláme co obvykle, chováme se vesele, ale co někteří nevidí je to, že skoro každý má v sobě nějakou hlubokou jizvu, něco co ho trápí, užírá. Ale necháváme to uvnitř, v sobě, jako zakopanej poklad. Poklad jednou někdo vykope, ale tohle ne.
Takovej je život a já nejsem z těch, kdo to nechtějí vidět, slyšet, i když si to někde v sobě musí uvědomovat. Nejsem z těch, kdo se schovává před realitou.
Někteří mě nesnáší za to, říkám pravdu a nepřetvařuju se, před ničím se neschovávám, nezavírám oči a mě je jich vlastně tak trochu líto. Jako by jejich mozek ztratil kontakt se srdcem.
Srdce to ví, ale mozek to vědět nechce.

The dogs slaughter each other softly
Love burns its casualties
We are damaged provider modules
Spill the seeds at our children's feet
I'm so empty here without you
I know they want me dead

I know its the last day on earth
We'll be together while the planet dies
I know it's the last day on earth
We'll never say goodbye


Vaše narušená
Keff

And the fateful day I found who I was

16. července 2009 v 12:18 | Keff |  Diary

Oh, I hate to be the one to bear the bad news
Yes, it is true I finally fell in love
I fell so hard that I'm killing myself
Yes, I need out Out of this grave that I've dug

Ah.. Dnes ráno jsem vstala (ano? výborně!) A pustila jsem si tenhle song... A najednou jsem si to zase všechno začala tak střízlivě uvědomavat. A tak nad tím přemýšlí, už zase.
Proč jsem to udělala? Oh ne, to chápu... Tolik jsem po tom toužila. Dostala jsem co jsem chtěla, zřejmě. Ale co mě neskutečně udivuje, je, že toho ani v nejmenším nelituju. Udělala bych to znova, bez váhání.
Co se to se mnou děje, ptám se sama sebe. Taková jsem nebývala. Dřív bych asi udělala to samý, tu stejnou blbost. Ale pozděj bych toho děsně litovala.
Tak co se to děje? Zamilovala jsem se... Ale už nepláču po nocích. Už nepláču i ve dne, jako dřív. Ne, jdu si tak životem, dělám zvláštní věci, sleduju svoje chování a celou tu dobu si říkám, sakra, že se vůbec neznám.
Po tom, co se to stalo, když jsem se dozvěděla pravdu - tady je konec - věděla jsem naprosto přesně co chci. A taky to, že to nedostanu. Brečela jsem. Nedávala jsem na sobě najevo, že mi něco vadí. Hrála jsem někoho, komu je to úplně volný. Ale přitom vůbec nebylo.
Uplynula nějaká doba. Ani ne měsíc. A já tu teď sedím, přemýšlím kdo jsem, a uvědomuju si, že jsem se zamilovala do člověka, kterýho jsem v podstatě neznala, neznám. Bylo mi to stejně jedno a pořád je. Já ho poznala ze svýho úhlu. Poznala jsem jak umí být úžasnej a že umí smazat všechny moje starosti, zahodit je do koše. A v mojí hlavě zůstal jen on... Bylo mi s ním tak krásně, přímo božsky a tak jsem zapoměla na všechny problémy, na zbytek světa. Věděla jsem přesně, bylo jsem si tolik jistá, že právě tohle chci... Být s ním a nemyslet na všechny ty špatný věci. Dával mi všechno, všechno po čem jsem tak dlouho toužila, o čem jsem snila.
A tak mi vůbec nezáleželo na tom, že vlastně pořádně nevím kdo to je.
A proto mě tak zničilo, když jsem se dověděla, že to bral úplně jinak než já. Celou tu dobu, vždycky, když jsem nebyla s ním, jsem se bála. Tušila jsem, že z jeho strany jde o něco jinýho.
Jo, měl mě hodně rád... Opravdu jsem se mu líbila a chtěl být se mnou, poznat mě. Jenomže uvažoval jinak. Nikdy mě nemiloval. Bylo by pro nás těžký být spolu a vídat se. Bylo to mírně daleko a on pořád pracoval...
Nebudu pokračovat. Sakra.
A tak jsem získala úžasnýho kamaráda, kterýho miluju.
Jenže kamaráda člověk potřebuje znát jinak, a určitě víc. A taky.. ho nesmí milovat. Jo.
Strašně se bojím ho vidět. Vím, že by nebylo lehký. Bojím se toho, co by to se mnou udělalo. Možná by mi pak bylo zase o moc hůř. A ještě víc se bojím, že bysme spolu zase něco měli... Moc dobře si uvědomuju, že bych se nebránila. Zase bych do toho spadla...
Ale ne, nadruhou stranu... Nebojím se. Ničeho.
Beru život tak, jak přijde. Vypořádám se s tím, věřím, že to zvládnu.
S každým zážitkem, s každou takovou zkušeností se vzdaluju od svých šťastných naivních let, možná, že se život skutečně vzdalujeme od štěstí. Ale přesto všechno, já doufám, že tohle celý mi pomůže najít samu sebe. A najít klid.

Oh, they always told me I was gorgeous in a way
And that fateful day
I found who I was
So fill this hole with my prescriptions
I just keep feeding my addictions



Nikdy Nezapomenu

15. července 2009 v 20:16 | Keff |  Stories
Už je to dávno, co jsem to psala. Ale dneska jsem to našla... a nějak na to mám náladu... Připomíná mi to spoustu věcí z mojí minulosti. Právě takový, na který nikdy nezapomenu.....

New Beginning

15. července 2009 v 18:47 | Keff
Další začátek. Vymazat, zahodit, zapomenout a začít se vším od začátku. Není to jednoduchý, ale většinou se na nový začátky v životě těším.
Připravuju se, plánuju... A někdy to dopadne akorát na hubu, ale stejně to za všechno stojí.
Někdy není jiná možnost než začít úplně od začátku. A tak začínám.
A doufám, že tentokrát to bude lepší.



Vaše (odteď) Keff