Proč jsem to udělala? Oh ne, to chápu... Tolik jsem po tom toužila. Dostala jsem co jsem chtěla, zřejmě. Ale co mě neskutečně udivuje, je, že toho ani v nejmenším nelituju. Udělala bych to znova, bez váhání.
Co se to se mnou děje, ptám se sama sebe. Taková jsem nebývala. Dřív bych asi udělala to samý, tu stejnou blbost. Ale pozděj bych toho děsně litovala.
Uplynula nějaká doba. Ani ne měsíc. A já tu teď sedím, přemýšlím kdo jsem, a uvědomuju si, že jsem se zamilovala do člověka, kterýho jsem v podstatě neznala, neznám. Bylo mi to stejně jedno a pořád je. Já ho poznala ze svýho úhlu. Poznala jsem jak umí být úžasnej a že umí smazat všechny moje starosti, zahodit je do koše. A v mojí hlavě zůstal jen on... Bylo mi s ním tak krásně, přímo božsky a tak jsem zapoměla na všechny problémy, na zbytek světa. Věděla jsem přesně, bylo jsem si tolik jistá, že právě tohle chci... Být s ním a nemyslet na všechny ty špatný věci. Dával mi všechno, všechno po čem jsem tak dlouho toužila, o čem jsem snila.
A tak mi vůbec nezáleželo na tom, že vlastně pořádně nevím kdo to je.
A proto mě tak zničilo, když jsem se dověděla, že to bral úplně jinak než já. Celou tu dobu, vždycky, když jsem nebyla s ním, jsem se bála. Tušila jsem, že z jeho strany jde o něco jinýho.
Jo, měl mě hodně rád... Opravdu jsem se mu líbila a chtěl být se mnou, poznat mě. Jenomže uvažoval jinak. Nikdy mě nemiloval. Bylo by pro nás těžký být spolu a vídat se. Bylo to mírně daleko a on pořád pracoval...
Nebudu pokračovat. Sakra.
A tak jsem získala úžasnýho kamaráda, kterýho miluju.
Jenže kamaráda člověk potřebuje znát jinak, a určitě víc. A taky.. ho nesmí milovat. Jo.
Strašně se bojím ho vidět. Vím, že by nebylo lehký. Bojím se toho, co by to se mnou udělalo. Možná by mi pak bylo zase o moc hůř. A ještě víc se bojím, že bysme spolu zase něco měli... Moc dobře si uvědomuju, že bych se nebránila. Zase bych do toho spadla...
Ale ne, nadruhou stranu... Nebojím se. Ničeho.
Beru život tak, jak přijde. Vypořádám se s tím, věřím, že to zvládnu.
S každým zážitkem, s každou takovou zkušeností se vzdaluju od svých šťastných naivních let, možná, že se život skutečně vzdalujeme od štěstí. Ale přesto všechno, já doufám, že tohle celý mi pomůže najít samu sebe. A najít klid.
Něco podobnýho jsem taky zažívala, začala jse chodit s klukem ,kterýho jsem skoro vůbec neznama, jenom.. tak od viděnísem tam sme spolu prohodili pár slov. A až na lyžáku to yvypuklo a stejně jako on ani já netancovala poslední večer s nikým jiným skoro na každou písničku. No ale po dlou měsících se to rozpadlo, pak jsme to zkusili dát znovu dohromady a rozpadlo se to zase... proto si dám příšt větší pozor než se to někoho zamiluju.