Věděla jsem, že to přijde.
Už zase nejsem schopná napsat smysluplný příběh, dokonce ani článek.
Jsem tak "pohlcená" a "zaneprázněná" svým vlastním životem, že v podstatě nezvládám myslet na nic jinýho. Děje se toho moc. Poslední dva měsíce v mým životě byly vážně plný "událostí".
Někdy jako včera večer bych to nejradši všechno někomu vylíčila, pěkně od začátku, co všechno se stalo.
Nevím, jestli se mám smát nebo brečet.
Najednou je můj život tak... zajímavej? Plnej děje? Něco mezi tím, možná obojí. A já bych byla radši kdyby nebyl. Nestíhám se divit.
A.. Jo, trochu to nezvládám.
Ale jedna věc mě překvapuje. Ještě pořád, někde uvnitř, ve mě hoří malinká naděje, že by se to snad mohlo ještě zvrátit. Skončit tak, jak původně mělo, což znamená naprosto jinak než to skončilo.
Jo.. Kéž bych se brzo z toho všeho dokázala vypsat.
to bude časem lepší...aspoň myslim mno...ikdyž vlasdtně co to tu melu zase? sama nevim...=(