In a garden surrounded by fire and trees....

25. července 2009 v 1:13 | Keff |  Diary
Tolik bych teď potřebovala někomu všechno říct. Říct mu celou pravdu o sobě a o mým zasraným "životnim štěstí". Všechno to ve mě vře, mám chuť ječet.
Je toho tolik, co bych chtěla říct. A nemůžu.
Myslím, že jsem v životě tolik nepotřebovala opravdového přítele, kterýmu bych to všechno mohla říct a promluvit si o tom. Jenže... Nejsem schopná to říct lidem, kterým na mě (teda aspoň myslím) trochu záleží. Nemůžu a nechci jim to říkat. Nepotřebuju slyšet to ohraný, falešný "to bude dobrý" nebo "čas všechno spraví" a "to není pravda". V čem mi to pomůže, když už předem vím, že ten člověk, co to říká to ani nemyslí vážně (v případě "to není pravda") a k čemu mi je, slyšet, že to někdy bude dobrý, když teď je teď a teď to nezvládám.
Jistě, to bude dobrý, ale jen proto, aby se to mohlo zase posrat. Jasný, to je život. A každej to zvládá. Aspoň by měl. Nemusíte si tohle číst, a už vůbec to komentovat.
Jak to asi mám brát, když se posere všechno, v co jsem doufala? Stálo mě tolik úslilí, sebepřekonání, abych něčemu uvěřila, a po dlouhé době se mi to opravdu povedlo... A teď je to v prdeli. Jak mi je? Jasně, s některýma věcma jsem počítala, že se pokazí, ale ne s tím, že mě zklame všechno.
Včetně mě samé.
A především, vždycky, když mi bylo zle, říkala jsem si že mám minimálně dva přátele, kteří tu se mnou budou a pomůžou mi. A teď, vím, že celou dobu věřím iluzi. Iluzi o skutečném přátelství.. Existuje vůbec něco takovýho?
Co teďmám, teda.. myslím, doufám? Je jeden člověk, kterýmu můžu věřit. Ale nechápe mě, a vlastně se mu ani tolik nedivím.
Jsem teď kurevsky ráda, že mám aspoň někoho, kdo utře mý slzy (když je vidí).
Nakonec si říkám, vlastně si za všechno můžu sama. Zklamalo mě plno věcí, co se staly, lidí...
Ale nejvíc jsem se zklamala já sama. Dovolila jsem, aby se ty věci staly. A udělala bych to znova. Nechala jsem ty lidi, aby mi ublížili. Připustila jsem si je k sobě. A zas toho nelituju.
Kdykoli si něco slíbím, poruším to.
Jo mimochodem, slíbila jsem si, že sem nebudu psát tyhle debilní články, který nikoho nezajímaj, asi ani já osobně bych to nečetla, a stejně ani nejsou konkrétní.
Dělám tolik věcí, který bych neměla, někdy to netuším, ale někdy moc dobře vím, co to vlastně dělám, a kam se tím dostanu.
Otázka je proč to kurva dělám?
Nevím. Někdy proto, že je to to, po čem tolik toužím. V závěru mě to zničí, ale v ten moment, okamžik, hodinu den, někdy i víc... se cítím úžasně...
Píšu nesmysly.
Ale jedna věc... Snad to, co mě ranilo ze všeho nejvíc...
Uvěřila jsem. Otevřela jsem se, abych se mohla nechat zničit.
Ta noc byla to nejkrásnější v mým životě. Bylo to pár hodin, kdy jsem se cítila skutečně šťastná. Absolutně. Skoro jsem se vznášela. Tu noc neexistoval žádnej, ani sebemenší problém. Ten pocit nedokážu popsat.
Vlastně jsem se po hlavě vrhla do propasti, abych si mohla užít let.
Kdybych se vrhla do propasti.... Užila bych si ten krásnej životní let a pak by všechno skončilo.
Ale ne... Já udělala velkou, ale tu nejlepší blbost v mým životě a zažila jsem na pár hodin absolutní štěstí.
A ted mám žít ve stínu jedné noci, vzpomínat, nechat se dobrovolně ničit vzpomínkama? A snama,nutný dotat?
Snažit se zapomenout?
Ne.... Nikdy nezapomenu. Jsem ráda, že se to stalo. Nevzala bych to nikdy zpátky. Udělala bych to znovu a pokaždý. I kdybych věděla, co to znamená.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 suave_angel suave_angel | Web | 14. srpna 2009 v 11:42 | Reagovat

mám aspoň někoho, kdo utře mý slzy (když je vidí) = úplně fantastická část věty.. Kolikrát mi přijde, když si to zde pročítám, jako by to něco málo byly úryvky z mého života. Z toho NĚČEHO co je za mnou... Tady ale... Já byla vždycky bláznivá a plně věřila úplně všem v mém okolí a dělám to pořád, i poté co mě několikrát zraní, ano umím až moc rychle odpouštět, a taky umím moc rychle milovat... Někdy se ztrácím (pořád) ve svých pocitech, jsou, nejsou, NEEXISTUJÍ!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.