Ach, ano. Přiznávám, že tenhle blog děsně zanedbávám. Chudák blog, zjevně by si zasloužil lepšího majitele. No, co už? Nic.
Takže... Abych se dostala k věci, hodlám se vrátit. Muhaha. Doufám, že se mi to povede. Čas bych měla mít, nálada by byla, a jestli mi úplně neklekne notebook (A to ho nemám ani půl roku, proklatě!) tak bych se blogu chtěla vážně věnovat (tak nějak v mezích).
Ale zatím to tu stejně (téměř) nikdo nečte, takže se snad nemá kdo divit, jestli to nedodržím.
No.
Žiju si, tak nějak, řekla bych, že zajímavě a neříkám, že není na co si stěžovat. Jen, že stěžování vám stejně nepomůže. No blá blá. Jelikož se necítím na to, psát sem svoje zážitky, kterých mám mimochodem poloplnou hlavu, napadlo mě, že sem můžu napsat něco o sobě. Totiž, ne že by to někoho mělo zajímat. Ale snad mi to pomůže víc se poznat. (Možná?)
Mé srdce se cítí zmatené. Samo sebou, nebo snad tím, co se děje? Nebo snad obojím?
Oh, měla bych říct, že se těším, až prázdniny skončí. (A teĎ přichází překvapené ÓóÓ!!)
No.. Prostě jsem udělala menší prušvih, tak si ty prázdniny už moc neužívám. Taky mě vůbec nebaví to neustálý balení věcí. Už abych byla přestěhována! A taky, když je školní rok, VŽDYCKY mám peníze. Co se týče prázdnin? Skoro NIKDY je nemám. Bez peněz se docela špatně někam jezdí, docela špatně se lidi zvou na panáka, a především, bez peněz se těžko shání moje milovaný, kouzelný tyčinky luxusní značky Lucky Strike.
Tak.
Víte, zjistila jsem, že svým způsobem mám tu školu i ráda. Týden má pak nějaký řád. (Sakra, to má být důvod? Nesnáším řády a pravidla!) Důvod bude asi v tom, že když člověk chodí do školy, není doma. A nikdo mu nemůže zakázat z domu odejít. Ha.
Nebo mě možná baví tam tak sedět a pozorovat lidi. Některým se tiše smát, některé i obdivovat.
Zvláštní... Stejně pořád nechápu, kvůli čemu do té školy chci.
Těžko říct. Tak se loučím, omlouvám se za značnou nekvalitu článku.
Zase brzo
Keff