Září 2009

Pár dnů, co život změní, pár snů, v nichž lži není.

24. září 2009 v 20:37 | Keff |  Diary
Dlouho jsem tu nebyla.
Bylo to přesně těch posledních pár dnů, kdy jsem tu šíleně chtěla být. Ale nešlo to, jsem nemocná, a můj book měla má matka. Netvářila se, že by mi ho chtěla vrátit.
Takže abych to shrnula...

21.9., pondělí

Dusím se kašlem a jsem už pět dní bez internetu. Poprvé po dlouhé době jsem se odtrhla od knihy (když nepočítám hádky s matkou). Je mi ze sebe samé tak trochu na nic, a tak otevřu svůj deník.
Jo, přesně ten.
Přesně tu věc, které jsem se celý prázdniny obloukem vyhýbala. Měla jsem k tomu zajímavý, ale pochopitelný důvod. Šlo o poslední zápis. Byl nedokončený, byl o dni, kterým to všechno pravděpodobně začlo. Byl načlý v úplně jiném duchu, než bych ho teď, když jsou věci tak jako jsou, dokončila.
Jenže teď jsem se potřebovala svěřit a nejlíp tužkou na papír. Otevřela jsem rovnou na čistou stránku, a vyhla jsem se tím pohledu na 26.červen. Chytrá holka.


Přemýšlím nad tím, jak moc jsem se změnila. Bojím se otočit stránku a přečíst si, co se stalo. Vím, že od toho dne se všechno tolik změnilo. Já jsem se změnila. Sakra, kde je ta holka z poslední stránky? Ta nepila, nestahovala kalhotky jen tak a ani nevěděla, jak tráva chutná. Měla pár opravdových přátel, lidí kterým důvěřovala. Ji samotnou mělo rádo hodně lidí, a těm ostatním jednoduše nevadila.
To všechno je pryč. Vzdaluju se od těch všech lidí. Najedou jsem vystrčila hlavu z knížky, a vidím, že už nemám žádné přátele. Nikoho, kdo by se o mě zajímal, kdo by mě měl opravdu rád. Teda, jistě, je tu "pan L". Jenže, jenže... To je tak trochu, zvrhlý? Vlastně o tomhle se bojím napsat i sem.
O tom, jaká je teď matka, se snažím radši ani nepřemýšlet. Teror.
A tak jen zavírám oči, a snažím se nevnímat ten vtíravej pocit, že se všechno zvrtlo.


23.9., středa

Po tom, co jsem včera dočetla třináctý příběh jsem dostala uklízecí záchvat (opravdu) a pak jsem nemohla usnout. Něco mi kousalo hlavou.
Dnes ráno jsem si připustila, jak moc to tu nesnáším. Nikoho tu neznám. A vlastně jsem tu ani nepotkala nikoho, koho bych znát chtěla. Dělá se mi špatně z těch rozmazlených 15tiletých usmrkanců, kteří si myslí že jsem nejlepší na světě jen proto, že mají bohatý rodiče. A proto si myslí, že je v pořádku, že jsou namyšlení. Sakra doufám, že tu bydlí i jiní.
Nepodařilo se mi zjistit, co matku štve, ale fakt je, že se vůbec nedá předpovídat kdy vybouchne. Její manžel se drží hesla "zkritizuj všechno co se dá" a já jich dvou mám plný zuby.
Přestávám mít ráda ty, co jsem měla, jako by ted byli cizí, a ti, co jsem je prostě jen neměla ráda, začínám nesnášet.
Čtu, čtu a čtu. Piju litry čaje a jen málo poslouchám hudbu. Brečím. Přemýšlím. Uklízím. Píšu. Učím se. A zase přemýšlím.
Najednou se strašně ráda vracím do domu, kde jsem se narodila (víkendy u otce). Vzpomínám, jak jsem jako malá holka pobíhala po zahradě. Když se naši ještě měli rádi a já byla normální, veselé dítě. Ale to už je tak dávno...

Dnes

Chtěla jsem zítra utéct do školy. Možná tu větu nechápete, ale myslím tím přesně to, co jsem napsala. (Ještě pořád mám zvýšenou teplotu, nemůžu z domu).
Ale potom matce zavolala její sestra. Domluvila jí.
A teď to přijde. Díky slečně z minulého článku. Ano, tak trochu jsem jí opustila. Asi jsem hloupá, ale prostě je to tak. Ale rozhodně mi teď leží hodně daleko od srdce. Což mi zase připomíná, že přímo u něj není nikdo. Totiž...
Možná, možná, možná... Ten kluk, co jsem si s ním užila poslední doušky prázdnin. Měla jsem dnes v noci sen. Mimo jiné o něm. Miluju ho? Proboha, snad ne. Totiž, ještě pořád mám v srdci vyryté "T" a ještě pořád to bolí, ale tohle... Dost pravděpodovně ho chci. Ano, výborně, milá Keff. Tenhle... říkejme mu pan Ká, totiž asi před týdnem, dvěma kvůli nějaké holce třískal sklíčkem o zem, sliboval jí, že už nikdy. Takže i kdybych chtěla. Co na tom sejde?

Když to po sobě čtu, skoro bych si myslela, "ta holka je sakra nešťastná". Ale ne, protože ona to zvládá. Chce všem těm, co na ni hledí s opovržením, a těm, kteří se dřív prohlašovali za její přátele a teď ji akorát pomlouvají, těm chce ukázat, že neklesla na dno.
Že není to, čím ji vidí. Že není žádná alkoholická děvka, sakra, a že ji vůbec neznají.
Protože já jim ukážu, že se mýlili.

A taky proto, že stojí za to žít. Už jenom kvůli sluncem prozářeným ránům, kvůli čaji, co pohladí i na duši, kvůli knihám.

A ten poslední "odstaveček" myslím tak vážně, jako ještě nikdy. Najednou se mi na tváři vykouzlil úsměv, a já vlastně neumím vysvětlit, proč jsem tak vyrovnaná.
Naučila jsem se brát život jinak? Nevím. Ale prostě najednou vím úplně jistě, že to všechno stojí za to.

Život je boj

13. září 2009 v 11:52 | Keff |  Diary
Tak.
Tohle mě fakt dostává. Dva roky kvůli ní lžu. Kryju ji. Sama z toho mnohokrát mám řádnej průšvih, ale co bych pro ni neudělala, že? Chovala se strašně, a každýho tím naštvala, zklamala.

Mě ne. Já jsem vždycky stála při ní, vždycky jsem měla pochopení a zastávala jsem se jí.
Držela jsem ji nad vodou a ona to ví. Poslední dobou mě to začínalo táhnout dolů. Ale já jsem se nevzdala, i když se mi nelíbilo co dělá, snažila jsem se jí jenom pomoct. Vždycky.
A co teď? Teď, když potřebuju pomoct já, co byste tak čekali?
Ona mě teď nepotřebuje, je v pohodě. A stejně se ke mě chová hnusně.
Včera jsem brečela. Přes dvě hodiny.A ona tomu taky dost pomohla. Rozhodně to nebylo poprvý, co jsem kvůli ní brečela. Jenže předtím to bylo jiný, bylo to proto, že jsem o ni měla strach a podobně. Teď to bylo proto, jak se ke mě chová. Není jediná, ale od ní mě to zranilo nejvíc.
Nemůžu říct, že by se včera stalo něco závažnýho. Ale sesypala jsem se. Někdy je toho prostě moc, a jednou to vybuchne, někdy z ničeho nic...
Mrzí mě, co jsem udělala. Na icq mi napsal spolužák a já jsem mu vyklopila, jak strašně mi je a že bych si nejradši něco píchla. Snad jsem se jen potřebovala někomu vyplakat na rameni. Jenže nikdo takový není. Jo, takovej je život. Co jsem udělala?
Netuším, kde jsem vzala tu sílu, je to něco s čím jsem se narodila. Byla jsem sice na hromádce, ale já jsem se zvedla, utřela jsem slzy, a přesto, že tekly další a další, jsem se začala oblékat a chystat.
Sbalila jsem se a jela jsem do vesnice, ve které jsem bydlela od malička. Za mýma dětskýma kamarádama. Stýkám se s nimi normálně a vím, co jsou zač. Nedokážou mi pomoct, ale vím, že by mi neublížili.
Nasadila jsem si brýle, který schovaly moje ubrečený oči. Šla jsem na autobusový nádraží, a odjela. Bylo mi divně, pohybovala jsem se pravidelně když jsem šla, a když jsem seděla ani jsem se nehnula. Seděla jsem narovnaná a už jsem nebrečela. Nasadila jsem neutrální výraz a zahodila bílou vlajku.
Někdy v sobě najdu skutečně neuvěřitelnou sílu. Nevím, kde se ve mě bere, ale nepřemýšlím nad tím. Jsem prostě ráda, že tam je a že mě drží.
Chovala jsem se jako malá holka.
Nikoho nepotřebuju.
Protože já to zvládnu. Já to dám.
A doufám, že od včerejška už mě nikdo neuvidí brečet. Nikdy.

Život je boj a já ho nevzdám.

It happened

11. září 2009 v 22:57 | Keff |  Diary

Žiju teď skutečně zvláštně. Problémy? Škola? Rodina? To všechno jde tak nějak mimo mě.Ale nežiju v bublině, ne. Otřáslo to se mnou. Všechny ty události... Už hodně dlouho se nestíhám vzpamatovat. Člověk si myslí, že už něco zvládnul, ale ne. Jen si to založil do koutku duše a držel to zakryté, aby to neviděl. Ale ono se to jednou vrátí zase v plné síle.
Nebo byl až do teď v šoku?
Stalo se to 20.července tohoto roku. O pár dní, možná o jediný, jsem si to uvědomila.
A co teď? Je 11.září a já kvůli němu ještě pořád pláču.
Co víc, od toho dne se stalo tolik dalších věcí.
Všechno je teď tak nějak jiný.
Píšu. Ano, zase píšu. tentokrát mi to jde mnohem líp než jindy. Mám o čem psát a jsem v dobrým rozpoložení. Nespěchám na to, a až to dokončí, objeví se to na druhém blogu.
Snad to dokončím.
A teď mizím, zase zpátky do světa knihy, co mě pohltila a dostala z tohodle podělanýho světa.

Yeah, but... What´s the reason of that all?

6. září 2009 v 0:43 | Keff |  Diary
Nějak se mi to začíná sypat na hlavu. Můj perfektní domeček z karet padá.
Tak.
Školní rok začal. A já jsem ho začla takovým stylem, že kdyby to tak mělo jít dál... No, selhává to. Kdo by nechtěl utýct předtím vším? Třeba jen na chvíli? Alespoň si šáhnout na ten pocit nefalšovaného štěstí, vyvolaný čímkoli?
Kam se sakra ženeme? Chceme poznat štěstí, tak jej poznáme, zase ztratíme, a pak netoužíte po ničem jiným než ho zase získat. Je jedno jakým způsobem, a všichni jste jako feťáci. Jen vaší drogou může být něco jinýho. Možná si to nepřiznáte, ale jste takoví. Za každou cenu se snažíte něco získat. A většinou se tím zničíte buď sebe, nebo ostatní.
Kde je sakra vaše odvaha, vaše vůle?
Kde jsou vaše sny, vaše cíly, kde je to odhodlání s jakým si za nimi jdete?
Jakej máte vlastně důvod to všechno nevzdát?
Každej den vedeme boj. Boj sami se sebou, se svou drogou, ať je to cokoli. Vzdát to, nevzdát? Měla bych toho nechat? Proč to nevzdám? Co mám dělat? Co je lepší? Co je pro mě lepší? A sakra, co je vlastně správný?
Co mám udělat, abych se zachránila? Je to se mnou tak zlý, není?
Tolik otázek. A kde jsou odpovědi?
Ne, nejsem na tom zle. Teď mluvím o sobě. Neskončila jsem. Nevzdala jsem to. Nevzdám.
Ale...mám se dívat před sebe. Co to vidím? Kam se to ženu? Kam to vede? Moc dobře to vím. Nehodlám si to připouštět. Připustit si to znamená vzdát to.
A já to ještě nevzdávám.
Kde beru tu sílu jít dál, dál se snažit? Hell, nevím.