Pár dnů, co život změní, pár snů, v nichž lži není.

24. září 2009 v 20:37 | Keff |  Diary
Dlouho jsem tu nebyla.
Bylo to přesně těch posledních pár dnů, kdy jsem tu šíleně chtěla být. Ale nešlo to, jsem nemocná, a můj book měla má matka. Netvářila se, že by mi ho chtěla vrátit.
Takže abych to shrnula...

21.9., pondělí

Dusím se kašlem a jsem už pět dní bez internetu. Poprvé po dlouhé době jsem se odtrhla od knihy (když nepočítám hádky s matkou). Je mi ze sebe samé tak trochu na nic, a tak otevřu svůj deník.
Jo, přesně ten.
Přesně tu věc, které jsem se celý prázdniny obloukem vyhýbala. Měla jsem k tomu zajímavý, ale pochopitelný důvod. Šlo o poslední zápis. Byl nedokončený, byl o dni, kterým to všechno pravděpodobně začlo. Byl načlý v úplně jiném duchu, než bych ho teď, když jsou věci tak jako jsou, dokončila.
Jenže teď jsem se potřebovala svěřit a nejlíp tužkou na papír. Otevřela jsem rovnou na čistou stránku, a vyhla jsem se tím pohledu na 26.červen. Chytrá holka.


Přemýšlím nad tím, jak moc jsem se změnila. Bojím se otočit stránku a přečíst si, co se stalo. Vím, že od toho dne se všechno tolik změnilo. Já jsem se změnila. Sakra, kde je ta holka z poslední stránky? Ta nepila, nestahovala kalhotky jen tak a ani nevěděla, jak tráva chutná. Měla pár opravdových přátel, lidí kterým důvěřovala. Ji samotnou mělo rádo hodně lidí, a těm ostatním jednoduše nevadila.
To všechno je pryč. Vzdaluju se od těch všech lidí. Najedou jsem vystrčila hlavu z knížky, a vidím, že už nemám žádné přátele. Nikoho, kdo by se o mě zajímal, kdo by mě měl opravdu rád. Teda, jistě, je tu "pan L". Jenže, jenže... To je tak trochu, zvrhlý? Vlastně o tomhle se bojím napsat i sem.
O tom, jaká je teď matka, se snažím radši ani nepřemýšlet. Teror.
A tak jen zavírám oči, a snažím se nevnímat ten vtíravej pocit, že se všechno zvrtlo.


23.9., středa

Po tom, co jsem včera dočetla třináctý příběh jsem dostala uklízecí záchvat (opravdu) a pak jsem nemohla usnout. Něco mi kousalo hlavou.
Dnes ráno jsem si připustila, jak moc to tu nesnáším. Nikoho tu neznám. A vlastně jsem tu ani nepotkala nikoho, koho bych znát chtěla. Dělá se mi špatně z těch rozmazlených 15tiletých usmrkanců, kteří si myslí že jsem nejlepší na světě jen proto, že mají bohatý rodiče. A proto si myslí, že je v pořádku, že jsou namyšlení. Sakra doufám, že tu bydlí i jiní.
Nepodařilo se mi zjistit, co matku štve, ale fakt je, že se vůbec nedá předpovídat kdy vybouchne. Její manžel se drží hesla "zkritizuj všechno co se dá" a já jich dvou mám plný zuby.
Přestávám mít ráda ty, co jsem měla, jako by ted byli cizí, a ti, co jsem je prostě jen neměla ráda, začínám nesnášet.
Čtu, čtu a čtu. Piju litry čaje a jen málo poslouchám hudbu. Brečím. Přemýšlím. Uklízím. Píšu. Učím se. A zase přemýšlím.
Najednou se strašně ráda vracím do domu, kde jsem se narodila (víkendy u otce). Vzpomínám, jak jsem jako malá holka pobíhala po zahradě. Když se naši ještě měli rádi a já byla normální, veselé dítě. Ale to už je tak dávno...

Dnes

Chtěla jsem zítra utéct do školy. Možná tu větu nechápete, ale myslím tím přesně to, co jsem napsala. (Ještě pořád mám zvýšenou teplotu, nemůžu z domu).
Ale potom matce zavolala její sestra. Domluvila jí.
A teď to přijde. Díky slečně z minulého článku. Ano, tak trochu jsem jí opustila. Asi jsem hloupá, ale prostě je to tak. Ale rozhodně mi teď leží hodně daleko od srdce. Což mi zase připomíná, že přímo u něj není nikdo. Totiž...
Možná, možná, možná... Ten kluk, co jsem si s ním užila poslední doušky prázdnin. Měla jsem dnes v noci sen. Mimo jiné o něm. Miluju ho? Proboha, snad ne. Totiž, ještě pořád mám v srdci vyryté "T" a ještě pořád to bolí, ale tohle... Dost pravděpodovně ho chci. Ano, výborně, milá Keff. Tenhle... říkejme mu pan Ká, totiž asi před týdnem, dvěma kvůli nějaké holce třískal sklíčkem o zem, sliboval jí, že už nikdy. Takže i kdybych chtěla. Co na tom sejde?

Když to po sobě čtu, skoro bych si myslela, "ta holka je sakra nešťastná". Ale ne, protože ona to zvládá. Chce všem těm, co na ni hledí s opovržením, a těm, kteří se dřív prohlašovali za její přátele a teď ji akorát pomlouvají, těm chce ukázat, že neklesla na dno.
Že není to, čím ji vidí. Že není žádná alkoholická děvka, sakra, a že ji vůbec neznají.
Protože já jim ukážu, že se mýlili.

A taky proto, že stojí za to žít. Už jenom kvůli sluncem prozářeným ránům, kvůli čaji, co pohladí i na duši, kvůli knihám.

A ten poslední "odstaveček" myslím tak vážně, jako ještě nikdy. Najednou se mi na tváři vykouzlil úsměv, a já vlastně neumím vysvětlit, proč jsem tak vyrovnaná.
Naučila jsem se brát život jinak? Nevím. Ale prostě najednou vím úplně jistě, že to všechno stojí za to.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Daggy Daggy | Web | 26. září 2009 v 15:13 | Reagovat

Nejsi v tom sama, taky jsem nemocná. Teď už to sice není tak hrozné, ale ještě před pár dny jsem vypadala jako Jóžin z bážin a můj hlas připomínal nakřáplý gramofon. Ano, tak hrozně jsem na tom byla. Tak přeju hodně sil s uzdravováním. :)

2 Lintu Lintu | Web | 27. září 2009 v 8:54 | Reagovat

Měli jsme popsat třemi vlastnosti člověka ve třídě, a ostatní ho měli poznat.
,,Tichá, spolehlivá, nesportovní."
Všichni hned že jsem to já, ale ne já takové nejsem. Ale možná pro ně ano když nepomlouvám a nestoupám si na lavici s křikem zvaným píseň, a nemyslím si že jsem nejlepší. A nechodím s nosem nahorů. Nenosím vycpávky aby za mnou někdo dolejzal....

Taky jim chci konečně ukázat kdo jsem. Ale někdy je to težké, doslova mě ser*u už ty lidi vedle kterých musím žít. Opravdu bych raději nežila. A tentokrát ne, tentokrát se postavým nanohy - uteču. A vrátím se silná, a už nikdy se mi nevysmějí.....

Plnohodnotně tě chápu, bohužel....

3 Lintu Lintu | Web | 27. září 2009 v 10:54 | Reagovat

Tak to já jsem nikdy nebila oblíbená, ani o to nijak nestojím. Protože - no sama si to řekla. Ale alespoň mít někoho - jediného kdo by byl opravdoví kamarád. A né ty masky (což si taky říkala). Nechci opakovat. Člověk je hrůza a děs...

4 Verunka Verunka | Web | 29. září 2009 v 12:16 | Reagovat

tak snad ti bude brzy líp:) no mě tohle tepr čeká řekla bych, v naší rodině koluje nejaká záhadná nemoc-zatím se jí uspěšně vyhýbám ale kdo ví na jak dlouho

5 Sorbona Morna Rocco Sorbona Morna Rocco | Web | 30. září 2009 v 1:59 | Reagovat

Zaujímavý článok, zaujímavý náhľad do duše iného človeka. Iný svet, ktorý si dokážem predstaviť len z malilinkej časti ale predsa tak zaujímavý. Čo k tomu môžem povedať? že z časti chápem, čo cítiš a jeidné čo ti môžem zaželať je len jediná vec

Bona Fortuna
(pre nerozumejúcich Veľa Šťastia)

Sorbona Morna Rocco

6 Rose Rose | Web | 30. září 2009 v 15:32 | Reagovat

Si silná, tak moc,...
Jinak Ti (asi) rozumím, hádky doma, nepochopení a odcizení... a to jsem furt, tam kde jsem bydlela. Přesto se tak cítím.
Nejde o to přemýšlet o tom, dumat nad tím ... pokusit se to vyřešit, ne! Vyrovnat se s tím vším ;-)
Ty to zvládneš, hodně zdaru :)

7 "Verunka" "Verunka" | Web | 6. října 2009 v 19:52 | Reagovat

ponděí muselo být zabijácké! dusit se kašlem a být bez internetu..hrůza hrůza..

8 Máslo Máslo | Web | 24. října 2009 v 10:01 | Reagovat

hodně štěstí tedy. Být silná je těžší, než se nechat utěšovat a nechat se vést životem:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.