Život je boj

13. září 2009 v 11:52 | Keff |  Diary
Tak.
Tohle mě fakt dostává. Dva roky kvůli ní lžu. Kryju ji. Sama z toho mnohokrát mám řádnej průšvih, ale co bych pro ni neudělala, že? Chovala se strašně, a každýho tím naštvala, zklamala.

Mě ne. Já jsem vždycky stála při ní, vždycky jsem měla pochopení a zastávala jsem se jí.
Držela jsem ji nad vodou a ona to ví. Poslední dobou mě to začínalo táhnout dolů. Ale já jsem se nevzdala, i když se mi nelíbilo co dělá, snažila jsem se jí jenom pomoct. Vždycky.
A co teď? Teď, když potřebuju pomoct já, co byste tak čekali?
Ona mě teď nepotřebuje, je v pohodě. A stejně se ke mě chová hnusně.
Včera jsem brečela. Přes dvě hodiny.A ona tomu taky dost pomohla. Rozhodně to nebylo poprvý, co jsem kvůli ní brečela. Jenže předtím to bylo jiný, bylo to proto, že jsem o ni měla strach a podobně. Teď to bylo proto, jak se ke mě chová. Není jediná, ale od ní mě to zranilo nejvíc.
Nemůžu říct, že by se včera stalo něco závažnýho. Ale sesypala jsem se. Někdy je toho prostě moc, a jednou to vybuchne, někdy z ničeho nic...
Mrzí mě, co jsem udělala. Na icq mi napsal spolužák a já jsem mu vyklopila, jak strašně mi je a že bych si nejradši něco píchla. Snad jsem se jen potřebovala někomu vyplakat na rameni. Jenže nikdo takový není. Jo, takovej je život. Co jsem udělala?
Netuším, kde jsem vzala tu sílu, je to něco s čím jsem se narodila. Byla jsem sice na hromádce, ale já jsem se zvedla, utřela jsem slzy, a přesto, že tekly další a další, jsem se začala oblékat a chystat.
Sbalila jsem se a jela jsem do vesnice, ve které jsem bydlela od malička. Za mýma dětskýma kamarádama. Stýkám se s nimi normálně a vím, co jsou zač. Nedokážou mi pomoct, ale vím, že by mi neublížili.
Nasadila jsem si brýle, který schovaly moje ubrečený oči. Šla jsem na autobusový nádraží, a odjela. Bylo mi divně, pohybovala jsem se pravidelně když jsem šla, a když jsem seděla ani jsem se nehnula. Seděla jsem narovnaná a už jsem nebrečela. Nasadila jsem neutrální výraz a zahodila bílou vlajku.
Někdy v sobě najdu skutečně neuvěřitelnou sílu. Nevím, kde se ve mě bere, ale nepřemýšlím nad tím. Jsem prostě ráda, že tam je a že mě drží.
Chovala jsem se jako malá holka.
Nikoho nepotřebuju.
Protože já to zvládnu. Já to dám.
A doufám, že od včerejška už mě nikdo neuvidí brečet. Nikdy.

Život je boj a já ho nevzdám.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Téé Téé | Web | 13. září 2009 v 12:29 | Reagovat

Mmm, o je dbře, že se nevzdáváš....měla jsem to poslední dobou podobně, až nějak moc podobně...vždycky to nějak dopadne...schovávat se je asi to nejjednodušší...a mě se zrovna rozbily brejle, tak jsem se tomu musela postavit...možná to mohlo bejt lehčí, ale vybrat si nemůžem...prostě jenom otřít slzy a jít dopředu...

Hodně sil, Keff

2 Lintu Lintu | Web | 13. září 2009 v 18:48 | Reagovat

Také jsem si před nějakou dobou slíbila že nikdy už nebudu brečet. Snažím se to dodržovat, ale někdy je to opravdu dost těžké. A mám to uplně na krajíčku. Mám na to fintu, city které nechci aby byly proměňuji na vztek na zlost na nenávist. Je to špatně já vím, ale prostě už nechi brečet, už né.
A nechci aby si brečela ani ty, tak ráda bych ti utřela slzy....ale bohužel, každá jsem jinde. Nemůžu vklouznout do obrazovky přímo k tobě. A to mě už několikrát mrzelo. (Sakra kdy už vymyslí teleport.)
No a takti alespoň můžu popřát aby se to zpravilo....Jsem tu pro tebe stejně jako ty pro mě.... . .  .  .   .     .

3 Máslo Máslo | Web | 14. září 2009 v 13:25 | Reagovat

Keff, sílu přeju:) Člověk je nakonec pořád sám, ať chce nebo ne a silní lidé to mají občas těžší...

4 Porcelain Porcelain | Web | 14. září 2009 v 19:57 | Reagovat

s tym plačom to asi citim rovnako... ale jedine čo ti poradim.. nikdy nehovor že nikoho nepotrebuješ pre to, že tsa nejaka blbá sebecka krava nechala tak... nikdy... pretože vždy sa najdu ludia ktory ti chcu pomoct a ktory to robia z lasky či už potrebuješ alebo nie.. vedia že sa citiš zle a pomože ti... ta holka to neni...
ja viem ake to je ked maš pocit že nikoho pri sebe nemaš no skus sa ozvat osobe od ktorej by si to nikdy nečakala.. možno pomože... snad

5 satty satty | Web | 15. září 2009 v 11:21 | Reagovat

Nikoho nepotrebujes?Joj,kolko krát som ja toto hovorila a predsa.potrebujem priatelov, ludí, kamarátov a rodinu. Frajera a ostatných. Oni ma držia pokope, ked mam niake problemy, ked mam strach, ked mam depky... Myslím si, že clovek vždy potrebuje niekoho, aspon jedného... ja mam to statsie, že mam viacerých a pevne dufam, že to tak aj ostane...

6 Rose Rose | Web | 15. září 2009 v 15:40 | Reagovat

Nevím, proč kvuli "ní" brečíš. Nevím, kdo je ta osoba zač a co pro tebe znamená, ale nenech se od ní stáhnout. Pokud ty pomůžeš a ona ne, tak ti za to nestojí, ani za mokrý kapesníky. A o tom brečení...No. Dusit to v sobě není dobrý, takže breč, a pokud nechceš aby tě nikdo videl, breč za rohem...Ale jedno věz, že sebe neoklameš ;-)

7 Day D r e a m Day D r e a m | Web | 17. září 2009 v 9:24 | Reagovat

Neviem kto je tá osoba,ale je vidieť,že o tvoje slzy veľmi nestojí.Netráp sa,máš úžasný dar,takú silu by som si teda priala,ja som totiž v týchto veciach hrozne slabá.Zrazu som strašne maličká..nedokázala by som to..

8 Tyshka Tyshka | Web | 20. září 2009 v 13:52 | Reagovat

nepotrebovat niekoho hmh neprezila by som..ale vela krat som to hovorila...ale nevislo to

9 small_complication small_complication | Web | 20. září 2009 v 15:18 | Reagovat

nuž..taky kamaráti,ktorí nás poznajulen vtedy ked niečo potrebujú stoja za prd..ked si myslíme,že niieekoho poznáme tak dobre,že nás nemôže sklamať...ked hladame oporuv niekom,kto nam nechce byť oporou..a potom to príde..zrada ,bolesť,utrpenie..a potom si myslíme,že na svete nie je nikto kto by nás chápal,kto by to užniekedy zažil,kto by nám dal naozaj dobru radu,komu by sme sa mohli vyspovedať bez obav že to niekomu povie a zosmiešni nás...ale existujuaj taký ludia...dobrí,milí...len mosíme mať to štastie a nájsť ich...

10 ... ... | Web | 21. září 2009 v 18:26 | Reagovat

To... Ty... nemám slov, prosím piš ještě, protože to je teď jediná věc co mě teď naplňuje, tady na dně... Kde věci jen tak plynou za rouškou z mozaikových slz... Každým Tvým slovem se zvedají má křídla.

11 Daggy Daggy | Web | 22. září 2009 v 10:08 | Reagovat

Nevím sice, o kom tento článek je, ale ta osoba určitě nestojí za to, aby ses kvůli ní trápila nebo dokonce brečela. Ono se jí to jednou všechno vrátí až to bude nejmíň čekat a pak už tu nebude nikdo, kdo by jí pomohl. Chce to jen pevné nervy a trpělivost. :)

12 ... ... | Web | 24. září 2009 v 21:02 | Reagovat

Ano, pomáhá mi to a opravdu hodně, za to Ti děkuji. :) Stačí, když si Tvé články čtu a ještě si s Tebou psát na icq...propadnu se studem. ^.^ A dnes je konečně jeden z těch 'lepších' dnů.. :)

Vůbec to neznělo divně. Moc Ti děkuji.

(226-569-691)

13 Sorbona Morna Rocco Sorbona Morna Rocco | Web | 30. září 2009 v 2:03 | Reagovat

Niekedy je najlepšie a zbaliť a vypnúť. Nechať srdce a dušu oddýchnuť a schovať oči, ktoré odzrkadľujú bolesť za okuliarmi :)

aj takto sa dá bojovať so svetom, veď nikto nevraví ako, ale hlavné je to nevzdať

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.