Listopad 2009

Probuzení

29. listopadu 2009 v 12:39 | Keff |  Diary


V noci mi bylo na blití ze mě samé. Chtělo se mi řvát,chtělo se mi nepromluvit.
Dobrala jsem se ke spánku.

Procitala jsem pomalu, nechtěla jsem. Nechtěla jsem se probudit, nechtěla jsem procitnout, chtěla jsem zůstat spát. Navždy.

I lay as this sacrifice to this unholy altar
The evil inside Satan; Satan sit and watch me die
Demented screams, tortured beings,
where's your hope,
where's your smile, there was none

Už toho mám dost. Nepřetržitý řetězec deprimace, někdy je trochu líp a někdy zase o moc hůř, ale nikdy se z toho nedostanu úplně. Co s tím sakra? Modlit se ku všemocnému Bohu a doufat že mi odpustí? Ha. .
Cítím se střízlivá, tak strašně a tak ostře jako bych vnímala všechno. Ale zároveň se cítím absolutně mimo. Ale asi ne dost.
Nemůžu zaspat celej život. A to mě štve, potřebuju nějak sakra ven.

Abych zhrnula tenhle nesmyslej článek - zkrátka mám pocit že je všechno, s laskavym prominutim "Nejvyššího" - v prdeli.

V hloubi rozdrásané duše, nebo v mysli šilence

28. listopadu 2009 v 19:17 | Keff |  Diary
V hloubi rozdrásané duše, nebo v mysli šilence

Hlouběji než na dně
Osamělejší než květina v poušti
Suché slzy stékají mi po duši
Topím se v nejhloubějším oceánu
Hledám perlu na dně
Ale jsem ještě níž než ona
Lapena v síti
V síti osudu, nebo lásky
Nebo v síti touhy
Touhy po tobě
Cítím se samotná na celém světě
Vím, že jsi s ní
A vidím, jak jsi s ní šťastný
Máš všechno, a já nemám nic
Jen touhu, co ji v sobě dusím

Víš o tom,
že jsi jediná věc, která mě drží naživu
a zároveň jsi to ty co mě drží pod vodou
Že jsi jediný co bych chtěla
Jediný, po čem pláče moje duše
Osud si se mnou sebevíc hrát může
a já jsem si už zvykla
Ale ty, ty jsi to, pro co nepřestanu plakat
co mi bude vždycky chybět
A s tím se nikdy nesmířím.
Víš o tom,
že tohle všechno
se stejně nikdy nedovíš
Umřela bych pro tebe
a ty o tom nevíš

Potřebuju tě znova vidět!

Neřešte to.
Nevím, proč to sem vůbec dávám.
Ale zrovna teď, je mi tak, že nemůžu myslet na nic jinýho




Svítání

26. listopadu 2009 v 20:56 | Keff |  Stories
Jela jsem takhle do školy. Jako každej den. Stála jsem na autobusovym nádraží a ve tmě, na obzoru se pomaličku začínala objevovat nažloutlá, někdy až oranžová zář. Pomaličku se vkrádala do světa, šplhala nahoru od horizontu. Stála jsem tam, na tom špinavym nástupišti, docela sama, nevnímala jsem lidi co postávali pod jinýma číslama a snažila jsem se vnímat krásu té chvíle, jak to šlo.
Na lavičkách poblíž se váleli bezdomovci a pod těma lavičkama, který poukazovaly na to, jak je tohle nádraží zatraceně špinavý se válely jejich flašky, vyprázdněný do poslední kapky.
Autobus přijel, teda spíš se přidrkocal, a já jsem nastoupila. Řidič zjevně nebyl v nejlepší náladě, ale kdo by se mu divil. Tak jsem se usadila na starý, zavšivený a špinavý sedadlo a otevřela jsem knížku, jejíž kresba na obalu by dozajista zastrašila všechny děti v okolí dvou metrů, kdyby tam nějaký bývaly byly.

Západ Slunce

23. listopadu 2009 v 0:33 | Keff
Je to aspoň měsíc..
Keff miluje západ Slunce.. Nejradši by vždycky vylezla někam, kde je krásně vidět a kde by byla sama.
A teď, další den v mlze. Zavřená v okruhu 30m, dál nevidí...
Ani Slunce, ani tma. To mě ničí.


Jak ráda bych viděla další Slunce západ...

Hodiny tikají a podzim umírá

21. listopadu 2009 v 11:10 | Keff |  Diary
Už se to blíží..
Vánoce jsou opravdu už skoro všude. Nedá se před tím schovat. Vejdu do obchodu a první co upoutá mou pozornost jsou ozdoby, který visí všude možně. Někde už stojí i Vánoční stromeček. Já vím, už je to skoro za měsíc. Ale stejně. Je tohle nutný?
Chtěla jsem se jít podívat do květinářství. Jen tak, pro radost se podívat na palmy a na květiny, koupit nějakou tu svíčku. Ale výběr se najednou stáhl na miliony vánočních svíček a na anti-tabákový svíčky. Takže tolik k nákupu svíček. Vůbec, celé květinářství bylo přecpaný různýma blbůstkama. Zvláštní, jak v prosinci všichni uznávají Krista a oslavují jeho příchod na svět.
Venku je zima, v mlze mizí špičky stromů. Nikde není nic jinýho, než ta mlha. Bílo i beze sněhu.
Vlastně za to můžu být ráda. Když jsem byla malá.. Tolik jsem se těšila na první sníh, a když konečně přišel, oblíkla jsem bundu a běžela ven, před dům. Nebrala jsem ohledy na mámu, která na mě volala, ať se vrátím a pořádně se obléknu. Já jsem tam tak stála a dívala jsem se k nebi. Vločky se pomalu snášely z nebe a já jsem nepřála nic jinýho než tam stát a dívat se na tu krásu.


Teď je všechno jinak. Teď nedostanu nadáno, že jsem se neoblékla, ale že kazím Vánoce ostatním. Proč nikdo nechápe, že Vánoce nemusím milovat? Neumím se prostě tvářit, že tohle je něco, na co se celej rok těším, když je to to, čeho se celej rok bojím. Na Vánoce se cítím víc sama než jindy. Svátky rodinnýho štěstí? Otec mě nesnáší a já už jeho taky, a teď už ho asi ani nikdy neuvidím.
Budou Vánoční prázdniny. Celý dny sezení za studeným oknem a dívaní se do tmy. Možná u svíčky, možná s knížkou, možná i s kapesníky. Víc osamocená než jindy. Všichni budou slavit Vánoce a já se budu snažit na ně nemyslet. Další Vánoce, ale já mám pořád to stejný přání. Jediný, co bych o Vánocích skutečně chtěla je upřímný objetí.

Tak budu čekat, ne znova, ale ještě pořád.

Jak se ze snílků stávají pesimisti....

Podzim umírá, zima se blíží
Zlaté listy hnědnou
A ty hnědé zezlátnou stěží
Pod sníh si lehnou...


V síti pavouka

19. listopadu 2009 v 19:46 | Keff |  Stories



Uprostřed naší krize
Lehce ochromeni
Obaleni v mlze
Pravdou ohromeni



Hate

14. listopadu 2009 v 16:08 | Keff |  Diary
Nesnáším výmluvy. Nesnáším ty, kteří slyšej jenom tu pravdu, kterou chtěj slyšet.
Jestli mě nechceš vídat, řekni mi to narovinu.
Tolikrát jsem kvůli tobě brečela. Nejdřív proto, že mi tě bylo líto. Později to bývalo proto, že jsi mi ublížil. Pořád nějaké výmluvy. Proč nechceš abych přijela? Proč ti na mě nezáleží?
Proč mi lžeš do očí? Říkáš, že to není tak, že bys nechtěl, abych přijela.. "Ale.. nejezdi" ?!? Zase a znova.
Proč se ke mě takhle chováš, pořád dokola říkáš mi ty lži, které nechci slyšet. Díváš se, jak pláču a přesto pokračuješ.
A pak mi říkáš, jak tě mrzí, že málo mě vídáš.
Jak se opovažuješ mi říkat, že jsem tě zklamala?
To ty jsi ten, kdo tolikrát mě zklamal, tolikrát ublížil mi a tolikrát mě rozplakal.

Tak teď neopovažuj se říkat ty hnusný věci o mé mámě!









I hate you, dad!

Někdo jiný uvnitř mě, dere se na povrch

13. listopadu 2009 v 17:51 | Keff |  Diary
Začínám být hodně zmatená.
Mimo to, že vůbec nevím co mám/chci/měla bych dělat, a jestli vůbec něco. Vůbec nemám náladu chodit ven, dokonce se mi ani nechce si s lidma psát.
Celý dny čtu, hledám na netu další knížky, dívám se na kytarový sóla (Alexi Laiho, Joe Satriani), na kytarový lekce, na kytary, přesto, že už mám vybranou, mrzí mě, že už ji dávno nemám, píšu, snažím se vyložit svoje sny.
Jak jinak se můžu cítit, když jsem si právě tohle uvědomila, jak jinak než zmateně. Dokonce už celej týden nemám chuť na cigaretu, a to jsem byla tak náruživá kuřačka.

Možná jenom potřebuju vypnout..

Kdesi v šedém abstraktu, pachtíc se za trochou pochopení, kouskem lásky

4. listopadu 2009 v 18:43 | Keff |  Diary

Is there one last change to reverse this curse?

Obloha je šedivá, listy ještě nestačily tak úplně opadat ze stromů a mlha schovala horizont, rozmazala obrysy. Je odpoledne, sníh, který přes noc napadal už stihl roztát. Z nebe se snáší malinké kapky deště.
Vítr se pokouší sfouknout zbylé listy, co přimrzly.
Je přítmí, o slunci už týden nikdo ani neslyšel.

Na šedém světě, jen tak, bez důvodu, přátel nebo pomoci
Snaží se držet krok, bez ohledu na podmínky
Něco jí říká neptat se proč

Zachumlaná v bundě, šálu okolo krku. Potřebovala by jen trochu zahřát, ale zima jí není.
V ponuré náladě, topí se ve tmě a touží po světle.
Ani slunce neprosvítí můj svět tak jako

Obklíčena chmury, každý den zas a zas otvírá oči do tmy, vstane a dělá co má
O světle může snad jenom snít, představy nenechat si vzít
Neptej se, neptej...
Jaký to má všechno smysl?
Zase a znova, přesně to samé co včera

Vzpomínáš, kolik měli jsme iluzí? Kolik víry v happyend?
A teď, dívej se na nás. Šedé abstraktní figury, na obličeji univerzální nicneříkající výraz, klasická maska
Pachtí se kamsi za úspěchem, nebo penězi
Je to proto, že pochopili, že štěstí nemůžou mít?

Chtěla bych jen trochu, jen paprsek světla, co by prosvítil tento tmavý den,
Jen trochu víry, aspoň náznak štěstí
Vykročit z rutiny, dělat, co jsi ještě nikdy nezkusil
Mít ten slavný důvod k životu, mít jen pro co žít

Každý den nové svítání,
každý den další zklamání

A teď, upřímně, mi řekni, myslíš, že máme ještě nějakou šanci zvrhnout to prokletí?

Uvidím ještě někdy tu andělskou zář? Vydržím tak dlouho strádat?