Nesnáším výmluvy. Nesnáším ty, kteří slyšej jenom tu pravdu, kterou chtěj slyšet.
Jestli mě nechceš vídat, řekni mi to narovinu.

Tolikrát jsem kvůli tobě brečela. Nejdřív proto, že mi tě bylo líto. Později to bývalo proto, že jsi mi ublížil. Pořád nějaké výmluvy. Proč nechceš abych přijela? Proč ti na mě nezáleží?
Proč mi lžeš do očí? Říkáš, že to není tak, že bys nechtěl, abych přijela.. "Ale.. nejezdi" ?!? Zase a znova.
Proč se ke mě takhle chováš, pořád dokola říkáš mi ty lži, které nechci slyšet. Díváš se, jak pláču a přesto pokračuješ.
A pak mi říkáš, jak tě mrzí, že málo mě vídáš.
Jak se opovažuješ mi říkat, že jsem tě zklamala?
To ty jsi ten, kdo tolikrát mě zklamal, tolikrát ublížil mi a tolikrát mě rozplakal.
Tak teď neopovažuj se říkat ty hnusný věci o mé mámě!
I hate you, dad!
Ach :(,život detí rozvedených rodičov vie byť krutý,niekedy si myslím,že ho viem pochopiť.Možno...a možno nie.Ale cítim s tebou...