Svítání

26. listopadu 2009 v 20:56 | Keff |  Stories
Jela jsem takhle do školy. Jako každej den. Stála jsem na autobusovym nádraží a ve tmě, na obzoru se pomaličku začínala objevovat nažloutlá, někdy až oranžová zář. Pomaličku se vkrádala do světa, šplhala nahoru od horizontu. Stála jsem tam, na tom špinavym nástupišti, docela sama, nevnímala jsem lidi co postávali pod jinýma číslama a snažila jsem se vnímat krásu té chvíle, jak to šlo.
Na lavičkách poblíž se váleli bezdomovci a pod těma lavičkama, který poukazovaly na to, jak je tohle nádraží zatraceně špinavý se válely jejich flašky, vyprázdněný do poslední kapky.
Autobus přijel, teda spíš se přidrkocal, a já jsem nastoupila. Řidič zjevně nebyl v nejlepší náladě, ale kdo by se mu divil. Tak jsem se usadila na starý, zavšivený a špinavý sedadlo a otevřela jsem knížku, jejíž kresba na obalu by dozajista zastrašila všechny děti v okolí dvou metrů, kdyby tam nějaký bývaly byly.

Přečetla jsem si číslo stránky a zapamatovala jsem si ho. Zavřela jsem knihu a ještě chvíli na ni z obdivem zírala. Pak jsem ji vrátila do tašky, odkud jsem ji taky předtím vytáhla. A začala jsem pro změnu zírat zase z okna. Venku už bylo světlo, pořádný a střízlivý ranní světlo, který se mi vžíralo do mozku. Tak jsem se koukala, na takzvaný svítání, který někteří mylně považují za symbol nové naděje. Podle mě to znamená spíš něco jako "Další podělanej den přichází, jestli ´ste si mysleli, nebo ´ste doufali, že už se neprobudíte, že nebudete muset pokračovat té pakárně, tak to vám říkám, že to ´ste se sakra spletli."
A tak jsem zírala. Nejdřív na fialovorůžový cosi, co se táhlo od země na obzoru a směrem vzhůru, k pověstnýmu nebi se vytrácelo do modra. Ve výhledu na to zářný cosi mi bránilo něco, čemu by většinala lidí snad říkala les. Parta stromů, holých jako nemluvňata, s docela tenkejma kmenama a taky větvema, který se klikatě sápaly k nebi, trčely tam, jak nějaký teňounký, ale zatraceně drouhý pracky, a dost možná, že nemít za zády tu fialovorůžovou zář, působily by strašidelně. Pak na dvě oranžový rýhy v obloze, jako blesky mířily z obrovské masy modrého mraku, kterej byl už nafialovělej od toho svítání, mířily někam dolů. Po nějaké době, uběhlo trochu času někam do nedohledna a autobus se vyškrábal do větší nadmořský výšky, jsem uviděla, že ty zářný blesky se nezakousávaj do země, ale do červenýho jezera, možná moře, který mělo možná krvavou barvu, ale ne tu krásně krvavě krvavou, mělo to barvu té okysličená krve, které teče od plic. Tak jsem teda začla zírat ještě víc, protože nikdy jsem neviděla, že by se obloha tolik podobala nečemu tak fantastickýmu jako je krvavý moře. A jak jsem tak čuměla, málem s otevřenou hubou, strnule, tak se stalo, že se v tom moři vynořil kousek něčeho, z čeho se pozděj stal velikej rudej půlkruh. A to byla teprve podívaná, to vám říkám, že něco takovýho jsem fakt neviděla.
Z půlkruhu se ladně stal celej kruh, a ten zářil, a všechno kolem sebe zbarvoval do nezvyklých odstínů, co děsně barevnejch barev, až mě z té vší krásy bolely oči.


Tolik k mojí náladě. Zkrátka se nořim v bahnitým, mazlavym cosi, co ani neumím pojmenovat. Ale musím říct, celkem si to užívám.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lintu Lintu | Web | 27. listopadu 2009 v 17:42 | Reagovat

To muselá být nádherná podívaná. Znám ten pocit, když mi padá brada. A to se mi pak uloží okamžik navždy,do mé paměti..."A užívej si to bahno, než přídou vedra."

Jsem ráda že se ti to líbí tak jak to je. ,,Nereálný."

2 pavel pavel | Web | 28. listopadu 2009 v 1:21 | Reagovat

popsala jsi to hezky...
já se na oblohu dívám denně, protože je pokaždé jiná a nikdy nezklame... je i takovou útěchou ve špatných chvílích, protože ta krása vždycky potěší a ovlivní pozitivně :)
někteří lidé jsou bohužel egoisté a je to pak smutné, když je to někdo z rodiny, v takových případech je asi lepší se dívat dopředu a nezatěžovat se jimi, i když to bílí, to dokážu pochopit

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.