Prosinec 2009

Je to jako další závislost

25. prosince 2009 v 22:40 | Keff |  Diary
Ksakru, nejde to.
Myslela jsem si, že se vykašlu na blog, že zruším tohle tajemství. Co se mi motalo v hlavě, když jsem se tak rozhodovala? Odstranit ze svýho života tajno? To jsem fakt chtěla mít co nejmíň tajemství, já?
Tak se ptám, je člověk lhář, když tají pravdu? Když skrývá různý věci před různejma lidma? Jo, lžu, někdy lžu. A tak nějak nevím, jestli to než abych ty lidi nechala v blažené nevědomosti nedělám spíš kvůli sobě. Abych některý věci nemusela přiznávat ani sobě.
Sex, drogy a hudba. To je to momentální přání, to je chtíč.
Přátelé. To je to, co napůl ztrácím a napůl se o to sama připravuju
Přátelství? Porozumění. Co to sakra je, porozumění? Rozumíte si s různejma lidma v různejch věcech, ale můžete si s někým kompletně rozumět?
Jsem tady a jsem tu sama a všichni ostatní jsou tam.
A ty podělaný Vánoce mi vůbec nepřidávaj.
Chci spát, ale nechci se probouzet.
A především bych chtěla být někde úplně jinde, nejlíp někdo úplně jinej. Potřebuju... potřebuju poznat nový lidi. Ale nemám na ně sakra náladu.
Potřebuju něco udělat, hned rychle a radikálně, nemůžu už takhle čekat
Nemůžu.

Waintin´

1. prosince 2009 v 20:44 | Keff |  Diary
Nevím kde začít.
Dala jsem si facku.
Děkuju Porcelain, že mi to napsala, protože to možná bylo to, co jsem slyšet (číst) potřebovala. Protože nic než dát si facku, otevřít oči a vzpamatovat se, pořádně se vzpamatovat.
Život dost možná je (určitě je, aspoň teď a tady) na nic, ale když propadnu depresi, tak si to můžu jedině zhoršit. Hodně zhoršit.
A tak myslím na cokoli, jen ne na to, jak se mám. Když mám čas, čtu. Ponořím se to děje a zapomenu, že existuju. Jde to snadno, s knížkou Nicka Cavea - A uzřela oslice anděla. Jo, je to ultradepresivní román, není to zrovna povzbuzující četba, ale je to úžasný. Je to umění. A především je to něco, do čeho se dá pořádně začíst.
Je to opravdu brutální, depresivní, realistický, upřímný a poetický, tohle všechno zároveň, a taky se to vysmívá "pánbíčkařům", že vlastně sami nevěří v čistotu, dobrotu ani nic podobnýho, že se bojí pořádně uvažovat o Bohu, protože v hloubi duše stejně ví. Že většina z nich se modlí proto, aby si potom mohla namlouvat, že všechny hříchy jsou jim odpuštěny.
Ta knížka prostě naprosto vystihuje život. Nebudu se tu o tom rozepisovat. Je to zatraceně dobrá knížka.
Zkrátka, plavu na tomhle skvělým příběhu, nebo v obležení hudby Enter Shikari, nebo starých Underoath, proplouvám si školou a vůbec tak životem.
Snažím se tak trošku ignorovat, že už je prosinec, nevšímat si té kýčovité výzdoby všude kolem a vůbec nevšímat si radši ničeho.
Jenom ráno buď úžasnýho svítání, nebo mléčné a husté mlhy, která mi pomáhá nevidět.
Vypadá to, že už to tak bude, asi mě miluje můj dobrej kamarád. Totiž "nejlepší" - v tom smyslu, že lepší není. Vlastně, když to tak vezmu, tak žádnej další člověk, kterýmu opravdu důvěřuju a znám ho není. Taky má kousek zásluhy na tom mým, momentálně relativně "hladkým", proplouvání. Nechápu to, sakra vůbec. Vždyť jestli mě nějakej člověk zná, je to právě on. Ví toho o mě tolik, sakra tolik. Na mě je to opravdu příliš, jako jedinej prolomil mou nedůvěru v absoluntí důvěru, avšak pouze a jedině k němu. Nechtěla jsem tomu věřit, nechtěla jsem chápat co mi K. nechtěně dal mírně najevo. Ale už to tak vypadá. Jedinej člověk, kterýmu jsem dosud mohla říct většinu svýho života, mě miluje? Odmítám tomu věřit.
Abyste měli kapku přehled kdo je K. No, už jsem o něm psala. Je to to světlo, co mi tak prozáří duši jediným úsměvem, ten, co dokáže přenést svůj optimismus, tu neuvěřitelnou záři svojí aury, aspoň kousek z toho i na mě, právě na mě! Ten, co má tolik žárlivou holku a má s ní teď problémy a ten, co je velice dobrým přítelem toho mého kamaráda.
Pěkně zamotané story.


Nemůžu v noci spát. Nemůžu spát a potom zase nemůžu vstávat. Už jsem z toho tak unavená, že přemýšlím, jestli si nesehnat nějaký prášky na spaní. Ale když si představím, jak s tím jdu za doktorkou, tak si řeknu, že se radši spokojím s nedostatkem spánku.
Však stejně po několika dnech je člověk tak unavenej, že se vyspí celkem řádně. Tak co. Ale jsem teď teda docela ráda, že mám blog.
Protože, komu tohle všechno říct?

A tak nespím, místo abych spala, jím buď příliš málo nebo příliš moc, čtu a znova čtu a čekám. Možná že se někdy dočkám.