Únor 2010

Myslím, že jsem se někde po cestě ztratila

28. února 2010 v 21:27 | Keff |  Diary
Zvedala jsem se z postele a uviděla jsem ten děsivej záhyb na mým břiše. Nevím, jak to mám popsat, byl to takovej okamžik.. V jedné chvíli jsem to všechno pocítila. Projel mnou ten strašnej pocit, zhnusení a nutkaní s tím něco dělat, hned teď, než mě takhle proboha někdo uvidí.
Totálně to neumím popsat, ale aspoň něco jsem k tomu řekla pro přiblížení..
Pak jsem si uvědomila, že už to nemám pod kontrolou. Nevím jak je to dlouho, co jsem se zase začala snažit hubnout, ale myslela jsem si, že to mám pevně v ruce, že je to v pohodě. Asi ne.
Dva dny jsem nekouřila a přišlo to. Záchvat přejídání. Potom byl ten moment.
Tak jsem vzpomínala a uvědomila jsem si, že ten týden jsem na sebe byla fakt celkem přísná. (Totiž, s porovnáním toho, jak jsem jedla, když jsem bylo ok)
A pak jsem se přejedla. Klasika. Je to strašnej pocit. Sakra.
Já prostě potřebuju zhubnout, abych mohla být spokojená. Dělám to jenom pro sebe. Co na tom je, chci se mít prostě radši. Nechci, abyste si mysleli, že jsem těžká anorektička a že jsem vychrtlá. Nejsem.

Co se týče mýho vztahu, uvědomila jsem si, že to stoprocentně budu kdo to ukončí. budu ten, kdo ho zraní. A zraním ho určitě a moc. To je přesně to, co jsem nechtěla. Jasně, asi nebyla jiná cesta, když mi řekl "miluju tě", a touhle jsem to jenom oddálila, ale myslím, že takhle to pro něj bude horší. Já.. ho mám vážně ráda, myslím, že ho opravdu miluju. Možná spíš jako kamaráda, ale pro něj v tom není rozdíl. Tohle mu nikdy neřeknu. Problém je v tom, že.. sakra, vlastně přesně nevím. Problém je ve mě. Já potřebuju jinej vztah.. Možná, že tenhle je na mě moc klidnej. Moc jistej. On je moc hodnej. Kecám blbosti, to by stačilo.

Vlastně vím, co chci. Co přesně teď chci. Sedět někde v přírodě, sama, co nejdál od lidí, sedět ve slunci a brýlích, hubená, poslouchat hudbu a kouřit.
Zas tolik toho nechci, ne?

Chyba softwaru...

20. února 2010 v 22:17 | Keff
Mluvím s někým, sedím ve škole, v autobuse, něco dělám - a při tom všem mívám tolik nápadů, hlavou se honí tisíce myšlenek, který snad stojí za to napsat na papír. Nebo na blog.
Děje se plno věcí, který bych chtěla napsat, nějak to podat, vyjádřit tak jak to je, to, co cítím, co mě prostupuje, co mě ničí a zároveň z čeho jsem stvořená, ale já prostě.. Nejde to. Nejde to, jsem strašně unavená a nechci přemýšlet... Chci vyhnat všechny myšlenky pryč z hlavy, aby zůstalo jenom naprostý prázdno.
Aspoň na chvíli...

(Než se mi zase vrátí inspirace, chuť psát, než se mi vrátí moje slova..)

What would you rather be?

12. února 2010 v 18:56 | Keff |  Diary
What would you rather be?
Hated and remembered?
Or just forgotten?
(ES - Score 22)

Včera jsem si plánovala, jak napíšu krásnej, dlouhej článek o tom, jak jsem se konečně dostala z deprese, a i když nejsem zrovna šťastná, nějak přežívám bez apatie nebo vzteku, vlastně jak si tak normálně žiju...
No... jak to říct.. Nějak se to hold posralo..
Kdo vás naučí žít normálně? Být šťastný?
Je něco co vás ochrání před vašema démonama? Možná.. Snad.
Ale kdo vás ochrání před těma, co jsou ve vás? Co se prohání ve vaší vlastní hlavě?
A jak poznáte, kdy už jste totálně zešíleli?

Do prdele.. Měla bych asi být šťastná, spokojená a kdoví co, ale nějak mi to nejde.
Jsem zadaná a po tom, co vyprchal dobrej pocit prvního týdne nevím, jestli je to tak úplně dobře..
Jo, nezasloužím si to, aby mě někdo miloval.

Někdy si říkám, možná že nejsem tak strašná.. jenom potřebuju mít něco jako domov, něco jako rodinu, na kterou se můžu spolehnout, někoho komu můžu věřit. Cítit se někde... doma.
Ale jsou to výmluvy.. Mám někoho kdo mě miluje. Opravdu, a to je dost vzácný. Co na tom, jestli ho miluju jako kamaráda nebo jinak? Nezáleží na tom. Nemusí vědět pravdu. Chci mu dát štěstí..
Ale sama se z toho radovat neumím. Nevděčná, to je to slovo.
Měla bych být sakra vděčnější...

Nějak balancuju mezi tou hodnou holkou, co se snaží být spokojená s tím co má a dělat radost lidem okolo, napravit co je na ní špatný a mezi tou, která má všeho plný zuby a snaží se utýct od reality... Nevím, kým je lepší být, nevím kým jsem.
Jsem ta mírumilovná a zranitelná nebo ta sice zraněná, ale uzavřená, která už k sobě nikoho nepustí tak blízko, aby jí ublížil?

Asi zase uvíznu tady na blogu... Nakonec mi přijde nejhorší, že teď nemám kam utéct.. jedině sem.