Zvedala jsem se z postele a uviděla jsem ten děsivej záhyb na mým břiše. Nevím, jak to mám popsat, byl to takovej okamžik.. V jedné chvíli jsem to všechno pocítila. Projel mnou ten strašnej pocit, zhnusení a nutkaní s tím něco dělat, hned teď, než mě takhle proboha někdo uvidí.
Totálně to neumím popsat, ale aspoň něco jsem k tomu řekla pro přiblížení..
Pak jsem si uvědomila, že už to nemám pod kontrolou. Nevím jak je to dlouho, co jsem se zase začala snažit hubnout, ale myslela jsem si, že to mám pevně v ruce, že je to v pohodě. Asi ne.
Dva dny jsem nekouřila a přišlo to. Záchvat přejídání. Potom byl ten moment.
Tak jsem vzpomínala a uvědomila jsem si, že ten týden jsem na sebe byla fakt celkem přísná. (Totiž, s porovnáním toho, jak jsem jedla, když jsem bylo ok)
A pak jsem se přejedla. Klasika. Je to strašnej pocit. Sakra.
Já prostě potřebuju zhubnout, abych mohla být spokojená. Dělám to jenom pro sebe. Co na tom je, chci se mít prostě radši. Nechci, abyste si mysleli, že jsem těžká anorektička a že jsem vychrtlá. Nejsem.
Co se týče mýho vztahu, uvědomila jsem si, že to stoprocentně budu já kdo to ukončí. Já budu ten, kdo ho zraní. A zraním ho určitě a moc. To je přesně to, co jsem nechtěla. Jasně, asi nebyla jiná cesta, když mi řekl "miluju tě", a touhle jsem to jenom oddálila, ale myslím, že takhle to pro něj bude horší. Já.. ho mám vážně ráda, myslím, že ho opravdu miluju. Možná spíš jako kamaráda, ale pro něj v tom není rozdíl. Tohle mu nikdy neřeknu. Problém je v tom, že.. sakra, vlastně přesně nevím. Problém je ve mě. Já potřebuju jinej vztah.. Možná, že tenhle je na mě moc klidnej. Moc jistej. On je moc hodnej. Kecám blbosti, to by stačilo.
Vlastně vím, co chci. Co přesně teď chci. Sedět někde v přírodě, sama, co nejdál od lidí, sedět ve slunci a brýlích, hubená, poslouchat hudbu a kouřit.
Zas tolik toho nechci, ne?